Když Tobias a Jacky ohlásili, že 1.února večer bude registrace, naše svahová komunita virtuálně zašuměla a vzájemně se probudila ze zimního spánku, aby nikdo registraci nezaspal. Většinou se nám ve Vosges dařilo a je to docela oblíbená soutěž zvlášť tím, že se hodnotí i tříčlenné týmy. Kdo zaspí pár minut registrace, má smůlu a s ním třeba i jeho tým. Letos se mimo stálých tváří objevila ve startovní listině i nově jména kluků z Polska.
Na cestu jsme se dali už ve čtvrtek ráno, abychom po přejetí Německa a nastoupání do hor ještě stihli trochu větru na kopci, kde se bude soutěžit. Je totiž docela dobře dostupný a prostorný, takže naladit formu nebo rozbít letadlo lze ještě před soutěží. Této možnosti jsem využil i letos. Ze Soneta, u kterého jsem před lety právě zde složil křídla v náletu, sice už je původní jen levé křídlo, ale přesto jsem ho dokázal po zvrtnutí na rychlosti roznést ukázkově po kopci. Jako zázrakem se po do doteku se zemí roztočil tak, že celý se rozložil a vše dopadlo do měkkého borůvčí prakticky nepoškozené. Trup a křídla jsem našel hned, spojku po půlhodinovém pochodu křížem krážem příkrým kopcem a půl kila olova je tam ještě teď. Před lety bylo poškození horší, teď už mám vlastní příklad, co je „déjà vu“, kde lépe se to naučit než ve Francii, že? Zalétali jsme si, vyzkoušeli nastavení a naložení ve větru 8-10m/s a po dobře odvedené práci dostali chuť na steaky. Na rozdíl od minulých let, kdy byla zima a místy ještě zbytky sněhu, tak letos byl krásný večer a využili jsme ho k posezení u grilu s klasickými steaky a vínem u hotelu Wolf. Předpověď byla dobrá na pátek, kdy jsme doufali že se odlétá většina soutěže. Na sobotu už mělo být větru málo a na neděli skoro nic.
V pátek ráno jsme plní naděje vyrazili na kopec. Už na parkovišti bylo vidět, že to bude pořádná jízda, fučelo ještě víc, než prorokovala předpověď. Stihli jsme si před soutěží ještě udělat testovací lety, já zlomit i opravovaný trup u Pike. Na Radka dopadaly nedobré zprávy z domova, no moc dobře nám ten den nezačíná. Pořadatelé měli vše připravené, po briefingu a prodlevě se začalo soutěžit. Větroměr ukazoval okolo 20m/s, naložení na 3,5kg a víc, první začínal P.Rondel, zaletěl 35 a nasadil laťku dost vysoko, trochu vzduchu mně sice nechal, ale i tak to bylo jen přes 40. Na to, že to byl nový trup bez předchozího záletu, tak to mohlo dopadnout i hůř. Další na tom byli podobně, jen Jurek měl bublinu a věděl co s ní, tak se svezl za 33. V dalším kole zazářil Jirka Souček a jeho 38 nepřekonal nikdo, i když přiblížit se ke 40 už dokázalo víc lidí. Ve třetím kole Piere měl zase hezky nabilo, když ve třetí zatáčce zazvonil zvoník až po zatáčce, obecenstvo zašumělo, pořadatel nic. Radek se pokusil to reklamovat, pořadatelé došli po letu za zvoníkem, ale refly z toho stejně nebyl, inu Francie. Po poledni se zdálo, že vítr lehce polevuje, klesl pod 20m/s, aby pak zas zesílil na 25m/s stabilních a v nárazech ke 30m/s, okořeněný termickými bublinami. Bohužel nám se pořád nějak vyhýbaly a když, tak byly jen na několik průletů. Za to Jurek Mataczyno si je užíval v šesti letech ze sedmi a nezaváhal. Vyhrál sice jen první kolo, ale v dalších měl časy velice blízké vítězi. Jen v pátém kole Mike Gantert vyhrál časem 29,77sec, což byl nejrychlejší čas celé soutěže a udělal škrtací kolo téměř všem (mě už neublížil, já měl i horší výsledky). Radek i Dan se celý den trápili, nedostatek bublin nahrazovali letem do díry, Filip teprve dostával do ruky nové FS, prostě boj to byl tuhý, ale trochu toho štěstí chybělo. Já si ho vybíral spíš při přistání, když mě to několikrát zafouklo a Pike zůstal nepoškozený. Ale tak dlouho se chodí pro éro přes ohradník, až na něm zůstane. Díru v náběžce jsem opravil plechovkou a další kolo odlétal s vylepšeným profilem u kořene a konečně se dostal pod 40. Sedmé kolo vyhrál bublinovým časem 33 Manuel, který jediný o sekundu překonal Jurka. V polovině kola přišla drobná přeháňka a několik pilotů letělo v dešťové spršce. Mělo se sice létat do půl sedmé, ale jelikož další déšť byl na obzoru, pořadatelé na konci kola letový den rozumně ukončili.
Vydali jsme tedy vstříc dalšímu dobrodružství. V hotelu už neměli místo na víkend, proto jsme se museli přesunout jinam, do horské chaty Refugé de Sortre. Tam jsme opět s angličtinou narazili, ale nad jídelním lístkem nám s francouzštinou pomohl překladač v mobilu. Břidlice, wartburg a kouřený límec, kuře se smrži, vše znělo jasně, jen mít odvahu to objednat. Ale pivo na terase v zapadajícím slunci chutnalo po náročném dni výborně a hladem jsme nakonec netrpěli. Půllitry ještě posloužily na pokoji na popíjení červeného vína. Na Vaultu se objevily výsledky, které nás sice moc nehřály, ale ani zas tolik nepřekvapily. Jak jsme se pak ve zprávách dozvěděli, západní část Německa zasáhly v pátek bouře a vítr, tak naše starosti opravdu nejsou starostmi a zatímco nám létaly modely, jiným létaly střechy.
Sobotní ráno nás probudilo do krásného dne s mlžným oparem v údolí, mokrem po dešti a bezvětřím. Na kopec jsme místo balastu brali Aluly, elektrotrupy a hlavně opalovací krém. Pořadatelé vyhlásili čekání na vítr a freeflying, protože na polétání v bublinách bylo krásně, ale na soutěžení to nebylo. Ve vzduchu bylo stále 5-8 modelů, kupodivu nedošlo k žádné srážce, ani nikdo neskončil v údolí. Jen sousední místní modeláři se dokázali ve vzduchu potkat a čtyřmetrová orchidej a menší model skončily na kusy kdesi v lese. Nejvíc si den užili naši piloti Alul, ve čtyřech se vyřádili až do vybití baterií. Po 15.h vítr zesílil natolik, že měření větru přestalo pískat a pořadatelé rozhodli, že zkusíme soutěžit. Bohužel ale zavedli podivné pravidlo, že při nízkém větru je refly povinný a nezáleží na volbě pilota. Tím se stalo mnohokrát, že opakování letu pilot dostal ještě na začátku letu i když měl třeba termiku a dobrou šanci zalétat dobrý čas. Tím se vše protahovalo a šance odlétat kolo se rapidně snižovala. Po půl páté už vítr opět klesl stabilně pod 3m/s na místě měření, přestávka půl hodiny anulovala výsledky a tušili jsme, že je dobojováno. Zatímco Jirka Souček byl rád, že jeho 81 z opravy se nebude počítat, tak Radka trochu mrzelo, že jeho nejlepší čas se počítat nebude a stejně tak Tomášovi bublina přála, což by týmovému výsledku určitě pomohlo. Ale proč si kazit krásný den tím co by kdyby. Zalétali jsme si ještě v podvečerní termice a pak jeli rovnou na banket do hospody na farmě Steinwasen jako jiné roky. Opět zábavné chvíle nad francouzským jídelníčkem (kouřený límec – Collet fume je zřejmě lokální specialita). Naštěstí už některá jídla známe z minulých let. Zde nám taky vypomohl Jirka Hladký svým překladem a taky kreditní kartou - díík. Při placení pak i Sylvain nasměroval servírku směrem k vitríně, tak nakonec jsme si odváželi i nějaký fromage domů. Cesta na ubytování po Rue de Cretes s barvícím se obzorem byla hezkým závěrem dne.
Nedělní ráno opět snídaně mezi turisty a cyklisty, sbalili jsme už vše rovnou na cestu a na 10.h jeli na sraz pod kopcem. Pořadatelé rozumně vyhodnotili předpověď a připravili rovnou vyhlášení, šance na odlétání regulérního kola byla mizivá. Zvítězil stylem Veni-Vidi-Vici Jurek Mataczyno, druhý Pierre Rondel, třetí Stefan Fraundorfer. Na nás zbyla jen druhá a třetí desítka v jednotlivcích a 4. a 5. místo v týmech. Rozdíly nebyly velké a kdyby letových dní bylo víc, možná…. Nicméně bylo fajn vidět konečně po třech letech zase známá místa a tváře, užit si hezké počasí na horách a nemuset řešit žádná pandemická ani jiná opatření. Díky všem, co se na tom podíleli.
Díky za partu, co se navzdory nepřízni výsledků a okolností nerozhádala a postarala se o hezký víkend. Pokračování na Wollaner Nocku za dva týdny
Richard
Výsledky: F3XVault
Foto a video: Tomáš Winkler Jiří Hladký Filip Kalenský
Facebook
Twitter
Google
Linkuj