Když se začátkem února uprostřed covidové vlny otevřela registrace na Slovinsko Open, všichni jsme doufali, že konečně bude normální sezóna a věci se vrátí k normálu. Osm přihlášených imatrikulací CZE a vtipkovací nálada slibovaly hezký víkend. Bohužel týden před soutěží, když se objevily předpovědi, soutěžní odhodlání se změnilo v hysterii a nakonec jsme jeli jen Tomáš a další čtyři nevěřící (deštivé předpovědi).
Ve čtvrtek navečer jsme se zastavili na kopci u obce Strmca, který už ostatní i vítr opustili. Z trénování nebylo nic a tak jsme se jeli ubytovat do penzionu Na hribu, což se ukázalo jako starobylé vinařství s výborným vínem a možností grilování hned na dvoře pod pergolou, tak jsme alespoň trénovali na sobotní banket.
Páteční ráno nás probudilo deštěm a cesta po dálnici v proudech vody na sraz v Postojne nebyla nijak optimistická. Pořadatelé ale neváhali, po zahájení na terase kavárny jsme dostali instrukce, jak se dostat na svah a sraz byl stanoven na 11.h, kdy mělo přestat pršet. Dojeli jsme přímo na kopec, kde bylo dost zimy, deště, ale i větru. Postupně déšť ustal a po 15.h se mohlo začít soutěžit. Jak se ukázalo, kopec není ani vyzkoušený, ani moc nosivý, přistání dost obtížné a hlavně poslední tři nepokácené borovice vytyčují „přirozenou“ safety line velice nekompromisně. Přesvědčil se o tom hned druhý soutěžící Jure Marc, který po nastoupání udělal první průlet, otočku a pak jeho Pike nalezl ve větvích hrdinskou smrt. Další nešťastník G.Steiner poslal při přistání svého nového papouška někam za hranu do křoví. Vítr sice byl, ale nakládat se příliš nedalo, levá báze nenosila, časy nic moc a občas se sotva dalo doletět. Celé to trápení ukončil v polovině druhého kola déšť. Večer nás čekala druhá polovina steaků na grilu, víno, trénink na banket. Mě oprava trupu a výměna táhel u Soneta.
Sobota měla být nadějným dnem, slušný vítr na Strmcu a minimum deště. Sraz přímo na kopci, jen jsme museli čekat, až se svah vynoří z mraků, před polednem se mohlo začít soutěžit. Čekání jsme si zkrátili dohadováním pořadatelů a rakouské výpravy o tom, jak se počítá group scoring. Nakonec byli všichni spokojeni, J. Hladkému zůstal dobrý čas a S. Fraundorfer už letěl znovu v nové skupině. Vítr postupně sílil na 8-10 m/s, občas se objevila termika, časy se dostávaly pod 50 a výjimečně i pod 40 sec. Z nadějných pozic z prvního dne jsme se postupně propadali, hlavně Radkovi vzduch nepřál ať se snažil sebevíc. Za to Rakušáci se kolo za kolem propracovávali dopředu a každé kolo kazili bublinovými časy. Poslední 7.kolo dne bylo šťastné pro Tomáše, když si taky užil bublinu a kolo vyhrál. Větru bylo dost, předpověď deště na neděli nejistá, proto pořadatelé posunuli banket na 20.h, abychom mohli odlétat maximum kol. Na modelářské letiště jsme večer dorazili sice poslední, ale pěšky a tudíž jsme mohli všichni ochutnávat víno podle vlastních potřeb. K tomu lahev meruňky od slovenské Wasabi výpravy – no vydrželi jsme déle než pořadatelé, kteří nám svěřili úkol zhasnout, až budeme odcházet a ještě nám dali kanystr vína na cestu. Předešlý trénink se vyplatil a máme tak dobrý základ na příští soutěž na Braunsbergu.
Neděle měla být podle původní předpovědi větrná, ale beznadějně deštivá. Nakonec déšť přešel v noci a ráno, když jsme přijeli na Strmcu, vítr odfoukl opar a sluníčko vykukovalo skrze kumuly. Vítr zesílil přes 10m/s, naložili jsme základ 3,5kg a pustili se do soutěžení. Co včera byl výjimečný výkon, dnes byl standard. Kdo neletěl pod 40, nemohl pomýšlet na slušné umístění. Po prvních kolech vítr přidal na stabilních 15m/s, v nárazech i víc. Neskutečné bubliny, letadla naložená minimálně na 4 kg a začalo létání pro dospělé. Ve větru nebylo slyšet pořádně ani odpočítávání, sotva pípání bází, dohovor s vrhačem jen posunky, po letu odejít 150m a neztratit éro mezi dalšími rozdivočelými vyčkávajícími na přistání. Pak se v turbulenci za hranou s tou kovadlinou pokusit trefit na loučku mezi stromy tak, aby bylo ještě s čím v soutěži pokračovat. Ne každému se to podařilo, šrámů přibývalo a létajících soutěžících začalo ubývat. Vítězné časy v kole byly 31-32sec, v předposledním dokonce David Stary letěl neskutečných 26 a tím způsobil, že jsem i já škrtal čas 38. V posledním kole jsem se taky svezl v bublině za 33,16. Stejně ale tento čas o 3 setiny ještě překonal Philipp Stary. A aby byla na světě rovnováha, při přistání jsem si předek trupu upravil alá Concorde. Naštěstí už ale bylo 14h a konec soutěže, takže jsme zabalili a po vyhlášení výsledků mohli vyrazit na cestu domů.
Pořadatelsky velice dobře zvládnutá soutěž, příjemné prostředí a krásné kopce. Litovat může každý, kdo tam letos nebyl. Díky všem, co to nevzdali.
Výsledky na
https://www.f3xvault.com/
Foto u Tomáše
https://photos.google.com/
Foto i videa u Jirky
https://www.facebook.com
Facebook
Twitter
Google
Linkuj