Už když jsem jel z Francie, pohrával jsem si s myšlenkou, že bych jel ještě do Rakouska na Nock-Alm Pokal. Na startovní listině bylo sotva 12 pilotů. Věděl jsem, že Richard, který byl už přihlášený váhá a že Filip a ani Jarda nepojedou. A tak jsem zavolal Radkovi, jestli by nejel se mnou. Ten nadšeně souhlasil. Tak jsme byli dva. Dva týdny před soutěží mi zavolal Richard, že pojede taky. A nakonec, když se Tomáš dověděl, že jedeme tři, přidal se taky a vůbec neprohloupil.
Předpověď počasí vůbec nevypadala špatně. Jen na neděli slibovali trochu deště. Vyrazili jsme dvěma auty už v pátek ráno, protože jsme chtěli naladit stroje na rakouském kopci. Zhruba 100 km před Arriachem bylo na dálnici zúžení ze tří pruhů na dva. My jsme jeli v prostředním pruhu, tak jsem jen přibrzďoval. Najednou se zezadu přiřítilo auto, které se vklínilo do kolony, což vyvolalo reakci brzdění. Musel jsem na to opravdu šlápnout, abych se nepodíval do kufru před námi jedoucímu meďourovi. Když bylo jasné, že jsme kolizi zvládli, Radek pronesl: „Já teď budu chvíli mlčet.“ Je to hláška, kterou jsme o víkendu často používali.
Kolem 16 hodiny jsme se s Radkem blížili k místu konání soutěže, když jsme zahlédli nad svahem Tomášovo éro. Měli před námi zhruba hodinový náskok, tak už při našem příjezdu byl Tomáš s Richardem ve vzduchu. To co se na svahu dělo následující dvě hodiny, tak to jsme už dlouho nezažili. Éra chodily jako divý! Jeden nálet do báze stíhal druhý a po celou dobu se nad Arriachem rozléhalo zlověstné hvízdání. S vybitými baterkami jsme se sbalili a jeli k chatě nahoru. Od Hannese Plöschbergera jsme už věděli, že chata Walderhutte je zavřená a údajně na pořád. Auta jsme připravili na spaní a za cinkání kravského zvonce, protože se tam volně kolem dokola pasou Milky, jsme se po večerním občerstvení uložili ke spánku.
V sobotu ráno bylo úplně jasno, kolem 20 C° a foukal svěží JZ vítr kolem 6 m/s. Kolem 9 hodiny se začali sjíždět soutěžící a po krátké registraci bylo jasné, že na startu bude 16 pilotů. Vyrazili jsme na kopec a v 10,30 hod. to vypuklo! Začalo se soutěžit! Časy se pohybovaly kolem 45s a protože nás bylo opravdu málo, kola rychle přibývala. Nakonec se v sobotu odlítalo do 18,30 hod. krásných 14 kol, což je na contestové soutěži na jeden den nevídané! Mé výsledky trošku poznamenal fakt, že jsem měl startovní číslo 1. Po každé pauze jsem startoval bez možnosti posoudit, jaké jsou aktuální podmínky pro let. Bylo to hodně důležité, protože přesto že foukalo i 15m/s, tak se zrovna letící éra propadala do údolí. Prostě svahařská ruleta. Radkovi se začátek moc nevydařil, ale zhruba v polovině soutěže začal zrychlovat a podíl „bublin“ a „sraček“ se začal vyrovnávat. Richardovi se povedlo zaletět nejrychlejší čas soutěže 35,5s , takže jen zářil! Opravdu si to užíval! Každému z nás se povedlo utrhnout aspoň jednu tisícovku. Richard měl dvě! Musím Richarda pochválit, protože dělá opravdu velké pokroky! Nebyla nouze ani o poškození letadel při přistání a tak se spravovalo, laminovalo vteřiňákem, ale i tak ubyli tři soutěžící, takže se kola ještě zrychlila.
Richard poškodil trup při přistání na Stingerovi, tak musel zaskočit Sting! Toho má Richard v ruce, ale při mém odhodu bohužel povolila špička a zůstala do půlky povytažená! Richard je ale bojovník a tak vletěl do báze s Concordem a špička vydržela až do 6 průletu, než odpadla. Bohužel to znamenalo 0 bodů za let. I já jsem dal šanci Dingovi, aby ukázal, co v něm je, protože Stinger mě trápil časy přes 50 s, což se mi vůbec nelíbilo. 47s bylo o něco lepší a tak další dvě kola odlítal Dingo. Při dokládání balastu jsem si zatlačil konektor na Dingovi do trupu, a protože nebyl čas na opravu, doslal Stinger druhou šanci. Čas 40,01s byl v tom kole za 1000b! Soutěž v sobotu po 14. kole ukončily černé zlověstné mraky, které začali zatahovat oblohu. Po soutěži jsme si s Tomášem ještě 15min. polítali, protože jsme tušili, že je to letos v Alpách naposled.
Když jsme dorazili dolů k autům, najedli jsme se, někteří se vrhli do horské bystřiny, aby osvěžili své znavené údy a s cílem, že si dáme něco malého, vyrazili jsme do spodní chaty GeigerHutte. Něco vám povím, jestli chce zažít překvapení, nechte Radka v rakouské hospodě objednat topinky! Po krátké debatě se Radek s číšníkem na něčem v němčině domluvil a my se všichni, včetně Radka, těšili na topinky. Když nám na stůl položili dva košíky s chlebem, bylo jasné, že je něco špatně. S napětí, jsme očekávali, jak to bude pokračovat. Když to donesli, bylo jasné, že to topinka není! Fotka mluví za vše. Bylo to výborné, ale bylo toho hodně pro najedeného člověka. Ale ještě že jsme se najedli dosyta, jak se později ukázalo, když jsme seděli s Rakušáky u stolu. Netrpělivě jsme očekávali výsledky, Stefan cosi kutil na notebooku, až jsme zjistili, že jim nefunguje počítání a snaží se vypočítat výsledky v excelu. Jelikož Richard měl připravenou tabulku (autor HoPeter) na metujskou soutěž, tak jen nakopíroval časy, změnil svah Batňovice za Nockalm a výsledky byly na světě. Franc Prasch odstartoval šnapsovou smršť kořalkou z cedrových šišek. Radek jako dosavadní vítěz přidal další kolo… Mně po čtvrtém panáku začala dřevěnět spodní sanice a před Tomášem se panáky začali podezřele štosovat. Byl to opravdu príma den i večer. Přespali jsme v chatě za 15 euro na osobu i se snídaní.
Průběžný výsledky po 14 -ti kolech nás všechny uspokojovaly, takže jsme měli trošku obavy, abychom si to v neděli nepokazili. V 8,30 hod. začalo pršet a tak v 10,00 hod. vyhlásili výsledky. Radek porazil Stefana Hölbfera i Franze Prasche. Já byl 6., Tomáš 7. a Richard 8. K Richardově smůle pořadatel neměl cenu Mistr Speed, kterou si plně zasloužil!
Cesta domů byl pěkný masakr. Od chaty až za Vídeň (550 km) lilo jako z konve a cestou jsme v protisměru viděli dvě auta v příkopu na střeše a jedno na boku na silnici.
Od začátku jsem tušil, že to bude povedená soutěž a jsem rád, že jsem tam jel. Pojeďte příště s námi!
Text: M. trsek
Foto: T. Winkler
Facebook
Twitter
Google
Linkuj