Sedm statečných ….trpaslíků u Sněhurky.
Stejně jako v minulém roce jsme se těšili na poslední rakouský contest, který se koná na Wollaner Nocku. Cesta je tam sice daleká, ale na Geigerhütte je útulno a čeští modeláři jsou tam velice dobře zapsaní. V týdnu před odjezdem nastala čilá komunikace mezi účastníky, abychom se poskládali do dvou aut a navzájem se ujistili, že má smysl jet 650km někam, kde podle předpovědi má ve 2100m nad mořem foukat v nárazech i 2m/s. Že to bude vydařená akce naznačila už Filipova MMS se čtrnácti naloženými steaky. Po buřtguláši na Rujáně to byl další majstrštyk (a to nepočítám každoroční samozřejmý tatarák na Rané).
Ráno jsme se o půl sedmé narovnali v Mirkem a Tomášem do mého pažouta a vyrazili k Vaškovi, kde už Jirka a Filip naložili gril, soudek i éra a společně jsme vyzvedli Radka, který se nakonec uvolil jet v autě, kde bylo víc místa. Vašek sice má cestou někde předat éro, ale to bude jen malá zastávka. Cesta běží hladce až do Vídně, kde nás přibrzdí „stau“ Díky tomu konečně i Mirek vidí velké kolo v Prátru a může si ho prohlédnout, aniž by mu bránila cisterna (jako před měsícem cestou na SommerAlm). Vaškův Ford se odděluje ze sestavy a míří splnit povinnosti, zatímco můj pažout pokračuje a uzavírkami na dálnici se prodírá k Villachu, aby konečně začal stoupat dál přes Ariach až na rozcestí a do zatáčky nad ním. Tam už hnízdí starý známý Hannes a poletuje spousta košťátek i modelů. Hvízdání vysoko nad hlavou dává ale tušit, že opravdoví závodníci jsou až nahoře u křížku, tj. o 280m výš. Projíždíme tedy zákaz vjezdu, zbytky sněhových závějí až na parkoviště u Walderhütte a poprvé stoupáme na Nock, letos zajímavější o překonávání sněhové převěje. Cestou potkáváme známé tváře, které už mají natrénováno, uvolňují nám kopec. Část slovenské výpravy sleduje vše od parkoviště a smiřuje se s tím, že zítra už bude muset šplhat vzhůru taky. Zkoušíme balast i nastavení, vítr sice slábne, ale létat se dá. Ne ovšem pomalu a s naloženým Stingerem, o čemž se přesvědčuju, když ho zavrtám až do země. U druhého Stingera po přistání nejde zavřít klapka, no to ten víkend hezky začíná. Druhá skupina (cestující nakonec přes Salzburg) teprve stoupá do kopce a já už mám poletného jen Eagla. Ostatní naštěstí nemají takové problémy a tak okolo sedmé sestupujeme níž, společnými silami roztápíme gril, improvizovaně vyrábíme pohárky na pivo a pochutnáváme si ve dvou kolech na Filipově geniálním díle. Za tmy sjíždíme k chatě a tam už nás čeká paní šéfová Bettina s borůvkovým likérem a sedm postelí v podkroví. Dobrou náladu podpoříme ještě něčím na dobrou noc, přivítáme se s kolegy a pak už zasloužený spánek. Někoho vzbudila jen rána neznámého původu.
Snídaně královská, jen se paní domácí ptá, kdo „hat gefallen“ z postele. Zjišťujeme, že rána měla původce v Tomášovi, jenž nenašel mobil, aby si posvítil na cestu. Nabíjíme a balíme, losujeme si startovní čísla (tím i pořadí na startu), krátký breefing a přivítání, další informace až na Nocku. Stoupání druhé, tentokrát s plnou výbavou, jídlem a pitím na celý den. Předtím ovšem do potoka dáváme chladit Radegast, aby po návratu byla nějaké odměna za odvedený výkon. Okolo jedenácté se začíná soutěžit, vítr je slabý a tak často nabídku na refly dostáváme ještě před náletem do báze. Rozhodnout je třeba se okamžitě a nelze vzít zpět, v prvním kole má smůlu Filip, kdy po slušném náletu odmítá refly a pak má vzduch opravdu mizerný, letí 114. Z našich se daří Mirkovi a Vaškovi, já začínám další smolný den. Tam kde skoro všichni stoupají, spolehlivě vyklesám a do báze vlétám kdesi pod nohama. Ani na refly to není lepší, s odřenýma ušima dávám horizont. Vítr se stáčí a tak se přesouvají báze na západní stranu Nocku, boční vítr je tentokrát zprava a ne z leva. Létá se nad údolím na sbíhajících se bázích, opět si vybírám svoje s…ky v prvním i druhém pokusu. Naopak září Radek, jeho nový reflexní Pike nastoupává a nenechává nic náhodě, letí 33 a to už ani v dalších dnech nikdo nepřekoná. Jediný kdo se mu přiblíží je Filip s Pitbullem, ten letí s polovičním náletem ale lepším vzduchem dole 33,1s pár minut po něm. Návratem do reality je Vaškův let, který přesně okopíroval můj páteční scénář a s těžkým érem, které se nemělo o co opřít, zavrtal až na zem. Jak by řekl Míra " ehe ehe, další vyrovnaný kolo". Jen následky měl menší a do dalšího startu měl opraveno. Na třetí kolo se opět vracíme na původní svah, protože se vítr opět otočil. Tady naopak má smůlu na vzduch Radek a letí 95, Vašek vyhrává kolo se 44. Jen já podávám stabilní výkony, opět přes 70 a to ještě s horizontem snad z lítosti darovaným. Už si toho začíná okolí všímat a ptá se, co jsem tady komu udělal… ale přitom při přistání bubliny jsou a na bočním svahu si vždycky ještě zahvízdám. Bouřka v dáli a přeháňka nás zahnala z kopce, v potoce nás čeká vychlazené pivo a na chatě gulášová polévka, ustlané postele, do kterých slabší kusy odpadají, silnější vydrží až do půlnoci.
Nedělní ráno je opět slunečné, po vydatné snídani v klidu a pohodě sbalíme a jedeme potřetí vystoupat na Nock. Vítr opět stabilní slabý, aby toho nebylo málo, začínám kolo. Opět vzduch k pohledání, dostávám refly a start kola odložen o půl hodiny. Hned po zastavení stopek přijde bublina, létám si na bázi snad deset minut… V poledne začínáme kolo znovu, měním čepici, tentokrát přichází už trochu slušný vzduch, když doletím, všichni bez rozdílu propukají ve všeobecné veselí a tleskají, že konečně jednou jsem se dočkal normálních podmínek. Neuvěřitelný pocit a v tom potlesku i zanikl naměřený čas - ostatně ten není nijak zajímavý. Kolo vyhrál opět Radek, který se vyšvihl na první místo, smůlu měl Vašek, který z bedny spadl. Za zajímavost stojí i čas Lukase 124, který ho rozhodil natolik, že si sbalil éro a šel se projet na kole na Goerlitzen, v soutěži dál nepokračoval. Páté kolo bylo ve znamení Mirka, který ho vyhrál a začal pokukovat po bedně. Po pátém kole je odhlasováno jednomyslně už dál nesoutěžit, jak se ukazuje vítr slábne a stejně by se nedalo dolétat. Ještě chvíli zkoušíme termiku a v zapadajícím Slunci sestupujeme do údolí. Pro výpravu den končí nadějně, v prvních šesti jsou čtyři naši, dva na bedně. Dole nás čekají plechovky v potoce a na grilu pečeme vše, co kdo má. K tomu RedBull s vodkou a podobné směsi nás dostávají do nálady opravdu euforické, seznamujeme se s cykloturisty tábořícími opodál, občas přijede někdo telefonovat (jediné místo se signálem) Na chatu sjíždíme s největším soustředěním a v hospůdce ještě pokračujeme v dobře započatém večeru. Po celém dni různých seknutých bází se povedl Vaškovi také majstrštyk v podobě „seknuté“ postele. Zatočil příliš brzo a skončil těsně vedle. Hurónský smích celé sedmičlenné výpravy musel vzbudit snad půl chalupy.
Pondělní ráno bylo asi nejtěžší ze všech, pomyšlení na sedm hodin cesty v zácpách po celém dni na kopci není příjemné. Veselí opět přináší otázka paní domácí, kdo tentokrát „hat gefallen“ Snídáme podle možností, balíme a počtvrté stoupáme na Nock. Sněhová převěj na Slunci mizí a je už o metr nižší, než v pátek. Kopec ovšem nikoliv, jen bereme už méně letadel i balastu v naději, že polétáme v termice a soutěžit už se nebude. Pořadatel ovšem o ničem nepochybuje a začínáme kolo, podmínky jsou horší, oprav přibývá, dobrý čas je kolem 50, já se dočkávám slušné bubliny a hned napoprvé letím 51 stejně jako Radek nebo Mirek, smůlu má Vašek se 76, opadá z něj nervozita. Všem nám ovšem vytře zrak neznámý B.Jager, který uletí za 38, tak bodově zas nic moc. Poslední kolo začíná o půl třetí, bubliny i vítr zesilují, klesáky také, oprav ubývá a špatných výsledků také, Vašek si spravuje chuť za 46, Radek s 54 naopak ztrácí naději na zlato (co by jiný za 54 dal, že?). Na některých soutěžících už je vidět únava, snaha odlétat a mít to za sebou. Ve čtyři odpoledne dokonáno, k našemu milému překvapení máme Radka a Vaška na bedně a Mirek bramborový, do první desítky se vedral i Filip, který poslední den viditelně přetrpěl.
Balíme, večeříme před cestou, s Christianem z Vídně domlouváme cestu, která objede zácpy a po vyhlášení vyrážíme k domovu. S minimálními zastávkami jsme o půlnoci v Brně a o půldruhé se rozjíždíme v Litomyšli. Ráno opět pracovní realita, do které se nechce, ale musí, abychom zas mohli příště vyrazit nad mlhu všedního dne.
Díky všem a doufám, že takových výprav v pohodovém duchu bude přibývat.
Text: R. Kohl
Foto: T. Winkler (více zde)
Facebook
Twitter
Google
Linkuj